Achaltekinský kůň
Tento kůň se choval v turkménské poušti (Turkmenistán) kolem oáz směrem na sever od Íránu, nejhlavnějším místem chovu byl Ašchbád.
Je to plnokrevný kůň s pouštním původem a je to velmi staré plemeno-až 3000 let. Achal-teke se hodně podobá koním, kteří se našly v pazyryckých mohylách, Pazyryk je ve věčně zamrzlé půdě, vysoko v Altajských horách, zde se našly roku 1929 koňské kosterní pozůstatky, jejichž stáří se datuje do 5. století před naším letopočtem, tedy je možné, že by achal-teke mohl být ještě starší plemeno než arab, tedy je možná i nejstarší.
Středověcí turkmenistánští kočovníci o tyto koně pečovali stejně jako o členy rodiny, roku 1881 se stal Turkmenistán součástí Ruské říše, nadále i v Rusku pokračoval chov těchto koní.
Název vznikl od názvu turkmenistánského kmene Teke, který žil poblíž achalské oázy- proto tedy achal-teke.
Achalu se také přezdívá ,,zlatý´´ nebo také ,,nebeský´´ kůň, kvůli jeho lesklé srsti, kouzlu tohoto krásného koně propadl nejeden vojevůdce například Alexandr Veliký nebo známý cestovatel Marco Polo.
Říká se, že tito koně možná ovlivnili vývoj arabského plnokrevníka a tím i anglického plnokrevníka. Tento kůň se od jeho počátku dochoval v podstatě v nezměněné podobě, on samotný je souhrn skoro všech exteriérových vad, jaké kůň může mít, přesto je velmi zajímavý a působí velmi exoticky. Je to nejčistší potomek íránských a perských koní.
Jsou to koně, kteří jsou odolní vůči teplotním podmínkám, také jsou velmi skromní na potravu, achal-teke nepotřebuje mnoho potravy, tito koně jsou uzpůsobeni na nedostatek potravy, jejich domovina je z 90% tvořena pouští, proto je nebylo možno nechat příliš často pást,obvykle bývali krmeni z rukou jejich pánů skromným množstvím vojtěšky a jádra, potravy nemuselo být hodně, ale musela být kvalitní.
Koně trávili velkou část života přivázáni k jurti, od hlavy k ocasu bývali překryti dekou, jenž je v zimě chránila před chladem a v létě před žárem a hmyzem. Jen ráno a večer byla deka sundávána, v té době domorodci své koně vodili do pouště na písečnou koupel, pro jejich zlatou srst nebylo nutno další péče.
Koně bývali využíváni ve válkách a bojích, často bývali bráni na loupežné výpravy a také sloužili jako žoldnéři cizím vládcům.
Achal-teke byl obvykle brán jako člen rodiny, každá rodina obvykle mívala jednoho až dva koně, více by nebyli schopni uživit, byla jim dávána jména dle jejich vlastností, jako je Karaburgut-Černý orel, Karlavač-Vlaštovka a tak.
V roce 1880 se odehrála bitva Goek-Tepe, rok na to se stal Turkmenistán součástí Ruska a tím se začali tamnějším lidem a jejich koním měnit životní podmínky , říkalo se, že dokud Turkmeni budou mít své achaltekiny, zůstanou Turkmeni vojáky a dokud bude achaltekinův pán vojákem, bude Achal-Teke existovat.
Když přišel komunismus, z kočovníků se stali zemědělci, a tito koně byli odvedeni do kolchozů. Individuální péče se ztratila a achaltekinský kůň tím pádem na nějakou dobu ztratil využití.
Počet jedinců hodně klesl a achaltekinci se ocitli na pokraji vyhynutí, a nebýt generála Kuropaktina, dnes by ti koně byli minulostí. Kuropaktin si uvědomil hodnotu a potenciál tohoto plemene a roku 1897 nedaleko Ašchbadu založil Zakaspický hřebčín, bylo zde soustředěno elitní stádo achalských klisen a silně se pracovalo na vytvoření chovných linií, v roce 1966 byl hřebčín zrušen.
1973 bylo nařízeno testování koní, pokud kůň neodpovídal genotypu, byl vyřazen z chovu, pro elitní klisny byl zřízen Lugovký hřebčín, zde došlo k revizi plemenných knih a byla založena achaltekinská plemenná kniha-v této době vedena Všeruským vědecko-výzkumným ústavem pro chov koní VNIK. Ve stejném místě sídlí i Mezinárodní Asociace chovu achaltekinských koní MAAK.
V ČR sdružuje příznivce tohoto plemene Český svaz chovatelů Achal-Teke www.achalteke.cz.
40% (největší část) populace se nachází na území Turkmenistánu a další v Uzbekistánu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Méně jich je v Evropě a ve spojených státech.
Celkový počet bude kolem šesti tisíc koní.
V rámci plemene existuje 18 linií, z nichž většina se odvozuje od hřebce 2a Boinou, zlatého plaváka, nar. 1885. Nejvíce zastoupena je v současné době linie Gelišikli, dále Kaplan, Kir Sakar, El a Peren. Dále jsou to linie Arab, Fakirpelvan, Sapar Chan–Sere, Everdy Teleke, Skak, Karlavač, Dor Bairam, Sovchoz 2, Toporbai, Ak Sakal, Ak Belek, Posman a Mele Kuš.
Achal-Teke má jemnou, malou, ušlechtilou hlavu, s rovným, ale někdy i klabonosým či štičím profilem, na které má velké oči mandlovitého tvaru, které mohou připomínat oči dravého ptáka, hlavu má jemně nasazenou na dlouhém, dost často jelením, tenkém, ale svalnatém krku, který je přirozeně nasazen kolmo nad plece, proto má hubu nad kohoutkem, což poněkud znesnadňuje ovládání, jezdec se tedy musí přizpůsobit přirozené stavbě těla koně, má úzký a hluboký hrudní koš a dlouhé štíhlé nohy. Kohoutek je vysoký a výrazný, hřbet má dlouhý a břicho vykasané. Plece má achal strmé a proto má sevřený postoj předních nohou. Záď má dlouhou pánev a postoj zadních nohou je často šavlovitý s hlezenním kloubem vysoko nad zemí, na nohou má patrné šlachy.
Kůži má tenkou, bez podkožního tuku s jemnou lesklou srstí a má jemnou relativně řídkou hřívu (a někdy se i vyholuje) i žíně v ocase.
Bývají to většinou plaváci s kovovým odleskem, hnědáci, ryzáci, vraníci, bělouši, žluťáci a cremello.
Hřebci mívají nejčastěji kolem 159 cm kvh, klisny i méně, kolem tak 157 cm.
Jsou to velice rychlý, vytrvalý a docela i dost houževnatý koně, odolný vůči vysokým teplotám, nedělá jim však moc dobře zima, daleko radši mají teplé prostředí. Jsou hodně komunikativní a vysoce inteligentní, vyžadují, ale korektní zacházení. Bývá dosti často označován jako ,, kůň jednoho pána´´, je oddaný a věrný, ale někdy i poněkud tvrdohlavý. Pokud něco nechce udělat, tak to asi nejspíše neudělá. Tento kůň potřebuje svého jednoho jezdce, na jízdárnu není uplně nejlepší, možná proto se o něm někdy píše, že je neovladatelný.
Achal-teke se používá na spoustu disciplín jako třeba vytrvalostní závody, dostihy, parkur či drezuru nebo i na rekreaci, díky stavbě předních nohou má hladké a pohodlné chody téměř bez otřesů a nárazů.
Je to plnokrevný kůň s pouštním původem a je to velmi staré plemeno-až 3000 let. Achal-teke se hodně podobá koním, kteří se našly v pazyryckých mohylách, Pazyryk je ve věčně zamrzlé půdě, vysoko v Altajských horách, zde se našly roku 1929 koňské kosterní pozůstatky, jejichž stáří se datuje do 5. století před naším letopočtem, tedy je možné, že by achal-teke mohl být ještě starší plemeno než arab, tedy je možná i nejstarší.
Název vznikl od názvu turkmenistánského kmene Teke, který žil poblíž achalské oázy- proto tedy achal-teke.
Říká se, že tito koně možná ovlivnili vývoj arabského plnokrevníka a tím i anglického plnokrevníka. Tento kůň se od jeho počátku dochoval v podstatě v nezměněné podobě, on samotný je souhrn skoro všech exteriérových vad, jaké kůň může mít, přesto je velmi zajímavý a působí velmi exoticky. Je to nejčistší potomek íránských a perských koní.
Jsou to koně, kteří jsou odolní vůči teplotním podmínkám, také jsou velmi skromní na potravu, achal-teke nepotřebuje mnoho potravy, tito koně jsou uzpůsobeni na nedostatek potravy, jejich domovina je z 90% tvořena pouští, proto je nebylo možno nechat příliš často pást,obvykle bývali krmeni z rukou jejich pánů skromným množstvím vojtěšky a jádra, potravy nemuselo být hodně, ale musela být kvalitní.Koně trávili velkou část života přivázáni k jurti, od hlavy k ocasu bývali překryti dekou, jenž je v zimě chránila před chladem a v létě před žárem a hmyzem. Jen ráno a večer byla deka sundávána, v té době domorodci své koně vodili do pouště na písečnou koupel, pro jejich zlatou srst nebylo nutno další péče.
Koně bývali využíváni ve válkách a bojích, často bývali bráni na loupežné výpravy a také sloužili jako žoldnéři cizím vládcům.
Achal-teke byl obvykle brán jako člen rodiny, každá rodina obvykle mívala jednoho až dva koně, více by nebyli schopni uživit, byla jim dávána jména dle jejich vlastností, jako je Karaburgut-Černý orel, Karlavač-Vlaštovka a tak.
V roce 1880 se odehrála bitva Goek-Tepe, rok na to se stal Turkmenistán součástí Ruska a tím se začali tamnějším lidem a jejich koním měnit životní podmínky , říkalo se, že dokud Turkmeni budou mít své achaltekiny, zůstanou Turkmeni vojáky a dokud bude achaltekinův pán vojákem, bude Achal-Teke existovat.
Když přišel komunismus, z kočovníků se stali zemědělci, a tito koně byli odvedeni do kolchozů. Individuální péče se ztratila a achaltekinský kůň tím pádem na nějakou dobu ztratil využití.
Počet jedinců hodně klesl a achaltekinci se ocitli na pokraji vyhynutí, a nebýt generála Kuropaktina, dnes by ti koně byli minulostí. Kuropaktin si uvědomil hodnotu a potenciál tohoto plemene a roku 1897 nedaleko Ašchbadu založil Zakaspický hřebčín, bylo zde soustředěno elitní stádo achalských klisen a silně se pracovalo na vytvoření chovných linií, v roce 1966 byl hřebčín zrušen.
1973 bylo nařízeno testování koní, pokud kůň neodpovídal genotypu, byl vyřazen z chovu, pro elitní klisny byl zřízen Lugovký hřebčín, zde došlo k revizi plemenných knih a byla založena achaltekinská plemenná kniha-v této době vedena Všeruským vědecko-výzkumným ústavem pro chov koní VNIK. Ve stejném místě sídlí i Mezinárodní Asociace chovu achaltekinských koní MAAK.
V ČR sdružuje příznivce tohoto plemene Český svaz chovatelů Achal-Teke www.achalteke.cz.
40% (největší část) populace se nachází na území Turkmenistánu a další v Uzbekistánu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu. Méně jich je v Evropě a ve spojených státech.
Celkový počet bude kolem šesti tisíc koní.
V rámci plemene existuje 18 linií, z nichž většina se odvozuje od hřebce 2a Boinou, zlatého plaváka, nar. 1885. Nejvíce zastoupena je v současné době linie Gelišikli, dále Kaplan, Kir Sakar, El a Peren. Dále jsou to linie Arab, Fakirpelvan, Sapar Chan–Sere, Everdy Teleke, Skak, Karlavač, Dor Bairam, Sovchoz 2, Toporbai, Ak Sakal, Ak Belek, Posman a Mele Kuš.
Achal-Teke má jemnou, malou, ušlechtilou hlavu, s rovným, ale někdy i klabonosým či štičím profilem, na které má velké oči mandlovitého tvaru, které mohou připomínat oči dravého ptáka, hlavu má jemně nasazenou na dlouhém, dost často jelením, tenkém, ale svalnatém krku, který je přirozeně nasazen kolmo nad plece, proto má hubu nad kohoutkem, což poněkud znesnadňuje ovládání, jezdec se tedy musí přizpůsobit přirozené stavbě těla koně, má úzký a hluboký hrudní koš a dlouhé štíhlé nohy. Kohoutek je vysoký a výrazný, hřbet má dlouhý a břicho vykasané. Plece má achal strmé a proto má sevřený postoj předních nohou. Záď má dlouhou pánev a postoj zadních nohou je často šavlovitý s hlezenním kloubem vysoko nad zemí, na nohou má patrné šlachy.
Kůži má tenkou, bez podkožního tuku s jemnou lesklou srstí a má jemnou relativně řídkou hřívu (a někdy se i vyholuje) i žíně v ocase.
Bývají to většinou plaváci s kovovým odleskem, hnědáci, ryzáci, vraníci, bělouši, žluťáci a cremello.
Hřebci mívají nejčastěji kolem 159 cm kvh, klisny i méně, kolem tak 157 cm.
Jsou to velice rychlý, vytrvalý a docela i dost houževnatý koně, odolný vůči vysokým teplotám, nedělá jim však moc dobře zima, daleko radši mají teplé prostředí. Jsou hodně komunikativní a vysoce inteligentní, vyžadují, ale korektní zacházení. Bývá dosti často označován jako ,, kůň jednoho pána´´, je oddaný a věrný, ale někdy i poněkud tvrdohlavý. Pokud něco nechce udělat, tak to asi nejspíše neudělá. Tento kůň potřebuje svého jednoho jezdce, na jízdárnu není uplně nejlepší, možná proto se o něm někdy píše, že je neovladatelný.
Achal-teke se používá na spoustu disciplín jako třeba vytrvalostní závody, dostihy, parkur či drezuru nebo i na rekreaci, díky stavbě předních nohou má hladké a pohodlné chody téměř bez otřesů a nárazů.
Komentáře
Okomentovat